Portrét studenta jako mladého muže

O městě

2009-10-06T00:10:00.006+02:00

A tak jsem dneska dostal svou první výplatu v životě.
Já vím, je mi pětadvacet a to je na první výplatu snad i pozdě, ale já dřív vždycky pracoval na živnostenský list, a to člověk výplatu v pravém slova smyslu, s plnou parádou, s výplatní páskou a stravenkami, zkrátka nemá.

Ráno jsem přišel do práce, postavil na čaj, zavřel oči. Čas plynul pomalu jako med, konvice cvakla a ve stejnou chvíli se rozpípaly moje hodinky na zápěstí. Synchronizace. Na střeše naproti Nicu v tu chvíli lovila černá kočka.

V sobotu ráno, kolem deváté, jsem se toulal po Starém městě cestou do labu na Malé straně. Ulicemi kolem židovského hřbitova projížděl kropící vůz a sprchoval kočičí hlavy popraškem vodní mlhy; kromě kamenů bral i nás, chodce, všichni se usmívali, svítilo slunce. Mladá hnědovlasá prodavačka stála před obchodem s marionetami a kouřila nejspíš první ranní cigaretu, na sobě modrou vestu, na obličeji vyrovnaný výraz...

...a na Vltavě někdy v tu chvíli rozbíjel vlny bílý parník Visla.

Praha je přeci jen ještě krásné město.

Po letech

2009-07-06T16:18:00.010+02:00

Jak zaznamenat život a před kým utíká čas.

Žiju v novém bytě s tenkou prasklinou na stropě a poslouchám All Blues od Milese Davise, toho geniálního koksaře. Povídá se, že saxofon nejvíc připomíná lidský hlas; sedím, poslouchám a říkám si, jak nepříjemné hlasy my lidi máme. Jednou budu mít všechen jazz rád.

Včera jsem slavil pana Shakespeara. Z přeposlední řady vedle stromu mi bylo dáno vidět na nádvoří Pražského hradu Veselé paničky windsorské. No, nadšený nejsem. Je možné, že vzdálenost od pódia udělala svoje, a že kdyby mi hráči prskali přímo do tváře, bylo by lépe, ale - dost často jsem se nudil. Herci se snažili, ale ani děj hry, ani překlad pana Hilského překlad mě nějak nenadchly. Příliš mnoho slovních hříček a příliš málo vtipu v samotném příběhu; herci stojí a předhánějí se, kdo řekne ostrovtipnější repliku. Příliš formy na příliš málo obsahu, soudím; já - když už komédii - radši vtipnější děj.

Na Facebooku mi napsal Ital Andrea, jestli pojedu v létě do Polska na sraz těch, co jsme šli Camino. A já nevím. Pořádá ho Magdalena, Polka, trochu zvláštní holka. Kdo ví, kdo tam přijde; na Camino je ostatně každý tak nějak sám za sebe. I když tam všichni drží spolu. Pamatuju si, že před Santiagem je už země popsaná vzkazy, většinou se týkají lásky. Dojde vám, že camino je větší než vy. A kolem vás jsou hroby.

Veknu je dusno a schyluje se k dešti. Diplomka se pořád sama nenapsala.

Čas je pomalý.

Amsterdam

2006-12-14T13:36:00.000+01:00

Bunda, šála. Všechny ty důležité věci.

Plyn je vypnutý, otáčím se a zachycuji pohledem osobu v zrcadle, aha, tak takhle teď vypadám. Pár kroků, dveře se zabouchnou, rozklepu se; topení v pokoji jede naplno, zima venku zalézá pod kůži, všude je voda, vlhko. Klíče v zámku, obrázek bledé postavy na dvěřích, trochu jako od Munche, už jsem zvyklý. Jedno poschodí a je to. Stromy venku přišly o všechno listí a teď hibernují v očekávání jara, nebo aspoň zimy, aby sníh zakryl jejich směšnou nahotu. Jo, jsme na tom podobně, ale tady sníh nepadá.

Oranžová bunda na lavičce, "Hola tío!" volám na Gonzala a sedám si vedle něho. Jointa už má skoro ubaleného, "Dáš si?", vrtím hlavou a směju se, najednou mám hroznou radost, že jsem ho tu potkal. Finišuje s balením - a už kouří, z pusy mu vycházejí obláčky bílého dýmu a mizejí stejně rychle jako utíkají mraky po obloze nad Amsterdamem. Fouká studený vítr.
"Byl to dlouhý den," povídá Gonzalo a já kývám, "Dostal jsem kontaminované vzorky, celá práce za poslední týden byla k ničemu", říká a já pořád kývám a To se holt někdy stane a No jo, to je smůla a bavíme se, jak to všechno pomalu končí a přemýšlíme, kdo se bude starat o jeho květinu, proč já nemám žádnou květinu a co budeme dělat někdy v životě (má Sen, chce být kuchař a má kamaráda v La Rioja, bude tam pracovat a jednou, no prostě nekdy jednou si otevře vlastní restauraci, to aby se nemusel nikomu přizpůsobovat; poslouchám ho a přikyvuji, Super, vždycky jsem chtěl znát majitele restaurace.)

Dokouří jointa a ještě chvíli sedíme, je příjemně tmavá noc, ale Gonzalo se rozpomíná, že peče chleba, a to se nedá nic dělat, konec, "Por su puesto," říkám, plácám ho po zádech a opouštím dvůr severním východem, nechce se mi ještě spát.

Kroky, kroky, brazilská hudba z hospody na rohu PHK, jdu po ulici a vítr fučí přímo proti mně, když lemuji kanál a mijím malé oranžové lucerničky, věci jsou jednoduché a já cítím překvapující klid. Jdu pořád dál, směju se, když kolem mě projíždějí mladé ženy na byciklech, ale vím, že i ony zestárnou. Mnu si čelo.
Většina mostů svítí, vypadají jako vánoční stromečky, jeden si vybírám a zastavuji se na zlomu, kde se začátek překlápí v konec a kde se most zvedá, když pod ním projíždí loď. Dívám se na hladinu a tiše sleduji, jak se měsíc topí.
Někdy bych si přál, aby všechny věci byly černobílé.

Tot ziens a zase příště!

Jak to tu máme s dárky

2006-12-08T20:20:00.000+01:00

Je to tu. Tak už je to tu...
Do Placatého města přišel vysoký pán s berlí a červenou čepicí a přinesl s sebou dary, že nám je nacpe do ponožek. Okolo něj se vyrojili malí pomocníčci s tvářemi počerněnými uhlem (místní odmítají, že by šlo o narážku na koloniální minulost Holandského království) a rozhazovali do davu takové malé kulaté sušenky. Krásný zvyk, ovšem nevěřili byste, jak to bolí, když Vás zasáhnou.
Stáli jsme na severní straně PHK, pozorovali Sinter Klaasovský průvod, ve kterém byl kdovíproč satelit a velké dělo, a Jesse stál vedle mě a volal "Sinter Klaas, project some food on me!" a všichni se smáli a výskali a dováděli a smáli a výskali a ošetřovali si rány po sušenkách...

Čas je ovšem nemilosrdný a ukrajuje z Erasmovského koláče stále více a více, naše řady zanedlouho prořídnou; blíží se i čas druhého lámání chleba (tedy finální zkouškové odobí). Snad abychom na tenhle trudný osud mezinárodních studentů zapomněli, uspořádali jsme malou Mikulášskou večeři u naši mentorky Angely a předali si dárky. Dostal jsem dva pytlíky zmíněných bombardovacích sušenek, františky s vůní borovice a dřevěný hlavolam, který se bojím rozebrat, protože ho už pak asi nesložím...

Dnes, po celodenním povalování a snaze naučit se něco z látky kterou jsme podle všeho na přednáškách brali, je na plánu malé soiré u Turkyně Zeynep a poté přesun na monstrózní oslavu v sousedství. A jelikož můj spolubydlící dnes překotil hranici čtvrstoletí, budeme slavit.

Odpoledne na PHK

2006-11-16T15:46:00.000+01:00

"Ahoj," řekl Henrik, "jedu se podívat do Haarlemu." "Slyšel jsem, že je to tam hezký," povídám, Henrik kývá, rozpomíná se na málem zapomenutý foťák, podávám mu deštník a dveře se s klapnutím zavírají.

Pouštím si Depeche Mode a roztahuji modré závěsy na velkém okně.
Včera jsem odmítl pokerovou seanci, volejbal zrušila nějaká oslava v The SAND, nikam se mi nechtělo, a tak jsem zůstal doma a šel spát už v půl jedné. Dnes jsem se probudil do dne zasvěceného úkolu z databází, zívnul a najednou zvonek, "Tome, může si půjčit Tvoji raketu na squash?, jedeme si zahrát s Lindou", "Jistě" a najednou nemám raketu, dal bych si kafe, ale chybí mi vybavení, a tak si dělám lahodný sweet-apple-cinnamon čaj z kulatého pytlíku T-pad a mlčky si vychutnávám elektroniku Depešáků.
Připadám si trochu jako medvědi z pohádky; přijela se za mnou podívat Kamila, přivezla bábovku, já koupil víno, v tu samou dobu tu měl Henrik kamarády Švédy a ti mi bábovku sežrali, víno vyzunkli a navrch mi vypili minerálku... Za chvíli asi přijde na kafe Liz, aspoň tak zněla domluva, respektive domluva zněla na včerejšek, ale přijel zničehonic kamarád nebo snad kamarádka z Nového Zélandu a kafe se posunulo, tady v Amsterdamu se schází celý svět.
Přemýšlím.

Měl bych udělat chilli-con-carne, od půl osmé je mezinárodní večeře. Nebo snad koupím víno? Ne, ne, budu vařit; až se Henrik vrátí, měli bychom ještě sehnat dort, Nicolai z fotbalu má narozeniny a už zítra letí do Dánska.
Bolí mě rameno, mění se zřejmě počasi. Databáze už jakžtakž fungují, ještě bude třeba to doladit a dotáhnout report pro Mr. Groffena... Asi bych měl začít shánět dárek, zítra má narozeniny Lucy z Francie. A nemá náhodou narozeniny i ta polská Alexandra z oslavy minulou sobotu? Vzpomínám si, že nás zvala...

Venku je zima a pomalu padá listí ze stromů.

Městečko Leiden, Muzejní noc a jiná dobrodružství

2006-11-10T15:44:00.000+01:00

Minulý víkend byl na události poměrně bohatý... Partička bláznivých Čechů se ukázala býti vydařenou návštěvou, byli jsme se s Luďkem, Janou, Luckou a Američankou Dominique podívat v Leidenu, sobotním Amsterdamem otřásla Muzejní noc, neděle patřila tradičnímu osterparkovému fotbálku, promítání filmu V jako Vendetta (neboť bylo 5. listopadu) a nakonec i - světe div se - mezinárodní večeři v našem mysteriózním pokoji číslo 88.

No ale podívejme se na tyhle stručné zápisky o něco málo drobnohledněji...

Návštěva přijela ve čtvrtek a (málem ne-)odjela v sobotu večer, a to ve složení Eliška, Mariana, Markéta a Pája. Body získali hned zpočátku, kdy několikrát hlasitě pochválili náš kolejní pokoj - to už bylo jasné, že si budeme rozumět. Eliška a Mariana se mnou šly hned první den večer na v předchozím zápisku zmíněnou Halloweenskou party (bohužel fotografická dokumentace českých děvčat není k mání, na obrázku jsem tak já a Kanaďanka Sandy).

O něco dobrodružnější se ukázala býti sobota, kdy hosté plánovali odjet, ale tak nějak se stalo, že jejich vůz byl uzamčen v PHK kolejním komplexu. A já byl v Leidenu. Nezbývalo než strávit odpoledne v autě čekáním na pana sekuriťáka, který mohl (a taky nemusel) přijít úplně kdykoliv... No, nebudu Vás napínat, nakonec přišel v půl osmé večer a i když nejdřív tvrdil, že klíče nemá, uplakali jsme ho až do stavu, kdy to vzdal a pustil mé hosty na svobodu.

V Leidenu jsme mezitím a předtím prošli památky, vystoupili na umělě zhotovený kopec sloužící k ochraně měšťanů před povodní a výlet zakončili na místním tržišti, kde jsem si nadšeně koupil za rozumnou cenu čtvrt kila vybrané kolumbijské kávy, nebera v potaz fakt, že v naší kuchyni by se znalec kávy patrně rozplakal a že tureckou kávu vlastně nemám vůbec rád. Tudíž nyní je mým cílem objevit obchod, kde prodávají takovou tu malou věcičku ze železa, co se dá dolů voda, doprostřed kafe a nahoře se objeví espreso.

Sobotní muzejní noc byla pozoruhodná, nicméně nejdůležitější poznatek, který jsem si odnesl, je ten, že se to prostě NEDÁ STIHNOUT. 7 hodin na 40 muzeí strategicky umístěných po celém Asterdamu, no - to je nereálné. Vybrali jsme si s Luďkem nakonec ZOO, kde byla ovšem pochopitelně tma a protože zvířata ani jiné věci ve tmě nejsou vidět, skoro nic zajímavého jsme nespatřili (výklad v Holandštině nepomohl), poté následoval rychlý průlet židovským muzeem, krátký film Sama Spiegela, krátká návštěva podivné turecké diskotéky v kostele na Dam square a nakonec jsme kolem jedné hodiny ráno přiběhli do NEMO, což je takové vědeckotechnické muzeum, je tam spousta mačkatelných čudlíků, co spouští nejrůznejší věci, otáčitelné vířící kotouče, takové ty věcičky co produkují elektrické výboje...no zkrátka ráj pro malé chlapce (kterými, jak jsme se s Luďkem shodli, hrdě zůstáváme).

Nedělní fotbal v Osterparku byl jaksepatří, promítání i večere se povedly, ačkoliv bylo nezbytné udělat v pokoji jisté úpravy (vysadit dveře do kuchyně, uklidit, umýt vrstvy jídla ze sporáku...).

Tak. Těším se u věcí příštích!

Halloween!

2006-11-02T10:29:00.001+01:00

Přišel podzim.

Na koleji PHK se mezi posledními slunečními paprsky motají pastelkové listy stromů na své cestě k blátivé půdě a já přemítám, jak je možné, že strom vlevo je plešatý, ale má hnízdo, zatímco strom vpravo má listí, ale je bez ptáků.
Život však přináší různé situace.

V úterý bylo 31. 10., a to znamená Halloween, svátek všech svatých. Ještě nikdy jsem ho neslavil, ale Amsterdam je Amsterdam a lidé tu dělají divné věci - převlékli jsme se tedy se spolubydličem za černé plastikové pytle a vyrazili na párty do tajemného pokoje 52. Otevřel nám Elvis a za ním se křenil nějaký klaun, polepený blikajícími světly od kol. Dalšími hosty byli dvě superhrdinky, kočičí žena, nigerijské miminko, Alladin, freudovské přeřeknutí (abstraktní kostým) nebo třeba rozverná školačka. Halloween!

Po pár hodinách na párty bylo rozhodnuto, že půjdeme trick-or-treatovat po PHK (neco jako koledováni, jen místo koledy zařvete "Trick-or-treat!"; snad aby to měli Američani jednodušší a nemuseli se učit básničky). No a světe div se, ono to fungovalo - dostali jsme jablko i hrušku, spoustu sušenek, ochutnali grappu...

Dnes večer party po dvoudenní přestávce pokračuje (tentokráte oficiálně a podporovaně studentskou sítí ISN), a to v jakýchsi katakombách na Harleemerstraat či kde. Došly mi nápady na kostým, takže asi nakoupím několik fáčů a půjdu za starou dobrou mumii...

No a pro ochutnávku věcí příštích - v sobotu jedeme na výlet! A taky jsem zachytil letmou SMSku, že se směrem na Amsterdam žene stádo bláznivých Čechů, kteří u mě chtějí jednu noc přespat. No to jsem zvědavý.

Tot siens, přátelé!

Čo týžden dal

2006-10-22T23:24:00.000+02:00

Od poslední rekapitulace se událo poměrně dost věcí.

Tak třeba jsem se jednoho rána probudil a u postele mi sedělo zkouškové období. Chvíli jsme se na sebe koukali, pak mi období řeklo: "Tomáši, uč se", no a od té doby se učím.

Tedy až na tu nepříjemnost, že můj spolučech, spolužák a soused je v nemocnici. Ovšem vezmeme-li stranou fakt, že je chorý, nemá se vůbec špatně; až se na jazyk loudí známé přísloví o praseti v žitě. Ale uznejte sami - polohovatelné lůžko, sličná sestřička, teplé jídlo, televize, internetové připojení... A navíc má dobrou výmluvu, proč nemůže ke zkouškám už pozítří, narozdíl od zdravého mě.
Vše nicméně nasvědčuje tomu, že se brzo úplně uzdraví a vrátí se do koloběhu studentských slastí a strastí.

Také mi přijela návštěva (zdravím Adama, Petru a Danu), strávila tu pár dní toulkami po muzeích, čímž se každodenně vyčerpala a pak chtěla sedět večer, kdy já byl plný sil a chuti hýřit, na pokoji a něco pít... Ne, nebojte se, přeháním. Ve skutečnosti jsme byli v Red-lamp districtu okouknout prodejné ženy a u řeky okouknout...řeku, takže i na krásy Amsterdamu se dostalo.

No a to by bylo tak asi všechno prosím. A já se zase vrátím ke svému půlnočnímu studiu Pokročilých databázových technik - mimochodem, pokud byste předpokládali, že je na západě kvalita studijních materiálů (ano, hovořím o přednáškových slidech) výrazně lepší než u nás, předpokládali byste špatně. Správně, opět jde o námi studenty tolik oblíbená nesouvislá sousloví a.k.a. "výkřiky ze tmy". Radost číst.

Wish me luck, please.

Co je to Naarden a proč ho máme rádi

2006-10-11T19:48:00.000+02:00

Je jedenáctého října sedm hodin p.m., nostalgický listopadový podvečer. Usrkávám vroucí čaj a Eric Clapton schovaný v mém laptopu rozehrává první noty svého oslavovaného unplugged alba Unplugged. Cítím, že je čas zavzpomínat na věci minulé a neúprosnými písky času dávno zaváté...

Tak třeba poslední neděle. Plán zněl jasně - v půl desáté sraz na PHK dvoře, nastartujeme mašiny a jede se do Naardenu. A skutečně, už v půl jedenácté jsme rozvážným tempem opustili kolejní komplex a vyrazili na východ.

Skupina čítala šest osob; kromě mě a kolegy spolučecha Luďka ještě dvě spolučešky Lucku a Lindu, Oregoňanku Taylor a Barceloňana Gonzala. Poměrně brzy jsme nabrali sympatickou rychlost a už okolo jedné dorazili do prvního subcíle naší cesty - městečka Muidenu.

Není o něm moc co povídat, zajímavé je v podstatě jen tím, že je tam pěkná (ač malá) pevnost a po jedné její straně pěkná (a samozřejmě malá) zahrada. Viz foto. V pevnosti byla interaktivní výstava, tzn. člověk si mohl sáhnout, dokonce měli i historické videohry; bohužel je okupovalo stádo malých dětí a my byli nuceni se slzou v oku jít dál...

Konečně okolo půl třetí píchla Taylor kolo a my dorazili do cíle naší cesty; městečka, kde je pochován Učitel národů mistr Jan Amos Komenský. Jeho hrob se nachází v muzeu financovaném českou ambasádou: sympatická paní tam nám věnovala materiály v češtině a pustila nám časký naučný film o této výrazné historické osobnosti. Věrohodnost snímku sice poněkud podkopalo tvrzení, že Komenský výrazně přispěl k ukončení druhé světové války, celkově vzato byl však dokument povedený.

Po návštěvě muzea jsme se na okamžik posadili s šálky espresa v místní kavárně a pak už nás čekal jen pokus o opravu defektního kola a cesta zpět domů... Za slabou hodinku jsme, šmír až za ušima, s jásotem sundali zadní kolo a zjistili, že potíž se týká kruhové díry okolo ventilku, našimi prostředky neopravitelné. Za další slabou hodinku jsme kolo hned napotřetí vrátili zpět, v místním vinném sklípku symbolicky pocákali neumytelnou černou hmotu na rukou vodou a vyrazili do Amsterdamu s Taylor na zadním nosiči a porouchaným kolem vedeným jednou rukou.

Nu a na PHK jsem se pak už jen stavil v Albertu Heinovi, koupil mleté maso, nuttelu a dojedl se až ke sladkému spánku...

Rekapitulace

2006-10-01T20:13:00.000+02:00

Drazí vážení, schyluje se tu k noci...
Sedím u svého dřevěného stolu a pozoruji světla stále ještě nespícího Amsterdamu, zatímco Henrik vzadu rachotí s nádobím; sedím a přemýšlím, co mi uplynulý týden přinesl. Nebylo toho málo, dovolte mi stručnou rekapitulaci:

Hned zkraje týdne, v pondělí, jsme navštívili akci honosně nazvanou Latin Jam Session in Bourbon Street.
Přestože první půlhodinka navodila až nepříjemně silný dojem hudby z výtahu, s příchodem tří pánů s klarinetem, trumpetou a malými bubínky se muzika i atmosféra zlomily a spoře oděná latinskoamerická tanečnice na pódiu v závěru byla jen příjemnou tečkou za povedeným večerem.

V úterý naše mentorská skupina č. 3 vyhrála co se dalo v ISN pub-quizu (já jakožto MFFák přispěl svým dílem v IQ testu a v odbočkové soutěži jsem pro tým získal láhev teplého pravého šampaňského).

Ve středu byl obvyklý každostředeční volejbal v THE SAND, následovaný jedním postsportovním Heinekenem na koleji, jejíž jméno si kdovíproč nejsem schopen zapamatovat.

Čtvrteční večer pak patřil mezinárodní kuchyni, tentokráte u Newyorčanky Arianny přímo na PHK. Singapuřan John přinesl delikátní a pikantní kuře na kari, zatímco Němka Kathrin připravila velmi chutné smažené cosi. Ani já nezůstal pozadu a ukuchtil jsem překvapivě jednohlasně pochválenou bramboračku.
A na tomto místě bych chtěl rovněž poděkovat a poblahopřát Luďkovi k vynikajícímu výkonu při finišování úkolu na Advanced Database Techniques, který byl (přestože jsme na něm dělali podstatně více, než bylo v původním plánu) odeslán pouze několik minut před půlnoční deadline.

Závěr pracovního týdne se odehrál v Klubu 8, kde se po ISN Pool Tournamentu konala velká party, na níž jsme vyhráli lístky v úterním kvízu (jinak cena 5 euro ze jeden). DJ hrál dobře, čas utíkal a ejhle, najednou bylo půl třetí ráno! Nasedl jsem proto na Marylin a mírně zabloudil spolu s Idažankou Katie a Australankou Lily, nicméně do tří jsme to plus minus na PHK zvládli.

No a víkend již patřil více či méně úspěšně studiu a sledování Simpsonových...

O ženách a o květinách

2006-09-21T10:59:00.000+02:00

Přátelé (muži), snad jsem pouze nepoučen v otázkách emancipace, ale fakt je fakt, a protože jsme muži, musíme se mu podívat přímo do očí: dnešní ženy neví, jak přijmout květinu.

Včera, byvše krásný den a ja poněkud znuděn, rozhodl jsem se najít na ulici krásnou dívku a darovat jí květinu. Osedlal jsem tedy svou věrnou Marylin a vyjel na burzu tulipánů.
Bohužel, jak říká klasik, ceny hotových kvetu příliš připomínaly drahotu, proto jsem si koupil pouze instantní balení - prodává se v takové misce; přidáte hlínu, trochu písku, sem tam vodu a udělá se vám tulipán - a vyrazil do normálního květinářství.
Vybral jsem dvě hezké žluté rostlinky a tu to přišlo: jednu jsem slovy "this one is for you" daroval květinářce, nicméně ona reagovala podivně - vzala si obě kytky a nechápavě mlčela. Chvíli jsme se na sebe koukali, pak jsem zamrkal, zavrtěl hlavou, vzal si od ní druhou rostlinku a mírně zmaten opustil krám.

Venku ten den bohužel nebylo krásných děvčat zrovna přehršel a už už jsem chtěl zamířit na nějaké příznivější místo, když tu jsem spatřil Seattlanku Leah s kamarádkou, kterak jdou po ulici proti mně. Sedl jsem tedy na Marylin, přesunul se k nim a podal Leah květinu (opět se slovy "this one is for you"). Obdarovaná dívka zamrkala, naklonila hlavu a šokovala mě otázkou "Are you sick?"

No, co myslíte, v tu ránu jsem měl chuť vzít si dárek zpět. Ale protože se snažím chovat jako gentleman a brát dívce květinu, to je (tedy aspoň jsem si to myslel) jako brát dítěti čokoládový bonbon, jen tak jsem něco zabrumlal a odjel zpátky na kolej.

Tam jsme si s Henricem sedli a postěžovali si, jak těžké je to být ve 21. století romantický a zároveň frajer, no a tak vůbec.
Děvčata děvčata, zapracujte na sobě...

Roztodivné placičky a červené žárovky

2006-09-12T01:50:00.000+02:00

Jak jsem již dříve pravil, tradiční krmí v Nizozemském království je oválná světlá moučná dobrota jménem palačinka. Mažou je tu máslem, mažou je tu marmeládou, mažou je tu jablečným sirupem...což se vše zdá být v docela v pořádku, ovšem pozor, není tu výjimkou, spatříte-li někoho, kdo si dopřává palačinku se salámem.

Inu jiný kraj, jiný mrav, že ano, není proč být fádní, zvláště v Amsterdamu...

No a když už jsme u té fádnosti, využijme nabídnutý oslí můstek a povězme si rovnou o jedné z těch drsnějších věcí: Red light district.
Kupovali jste si někdy boty? Jistě víte, že většinou není lehké si vybrat - jedny jsou větší, jedny menší, jedny hnědé, další žluté nebo bílé, jedny staré, další nové... Ale bývají někde vystavené a vy si je můžete bez okolků prohlédnout a rozhodnout se, do čeho investujete své poctivě vydřené bankovky. No, tak teď vyměňte boty za prostitutky, přidejte červenou žárovku a máte hrubou představu o RLD.

Chtěli byste mladou a žádoucí? Není problém. Starou a tlustou? Ale jistě, není problém. Necháváte se rádi ponižovat ženou v kůži s malým bičíkem? Třetí výloha vpravo, prosím, ano, netlačte se, na všechny dojde, na všechny dojde... Velký bičík, říkáte? Ale vůbec ne, samozřejmě, to je hned o výlohu dál...

Amsterdam je zkrátka město několika tváří.
A žádná z nich nespí.
Dobrou noc.

Skutečně ho tu mají!

2006-09-09T16:25:00.000+02:00

Vážení přátelé ano. Je to tak.
Domnívám se, že nemá smysl dále to tajit, takže si to řekněme rovnou: nedaleko Amsterdamu je kopec.

Důkaz obrázkem, který vidíte vlevo, byl zachycen ve vzrušeném stavu mysli, proto kopec není kompletní, nicméně - je tam. A o tom není sporu.

Fotografie byla vzata během cyklotůry do holandské vesničky jménem Volendam, kam jsme, pravda, nedojeli, ovšem zakotvili jsme na oběd v jiné vesnici (jejíž jméno mi uniklo) a - drazí přátelé - jediné, co chybělo k dokreslení malebné atmosféry, byla Sněhurka a sedm trpaslíků.

Kdo neviděl, neuvěří; okolo bíle natřených plůtků s perfektně zastřiženým trávníkem pomalým krokem kroužili šťastní novomanželé s dovádějícími malými dětmi, stařenky tam byly stařenkovité, stařící veselí a milí, na vodě pluly malé kachničky a na loukách se mírumilovně pásly ovce spolu s koňmi a krávami, přičemž pochopitelně k tomu všemu svítilo zdravé letní slunce...

Mno, ale zpět do Amsterdamu a vraťme se rovnou o den zpět - včera jsem absolvoval úžasný večer se svými dvěma mentorkami a skupinkou, který se protáhl přibližně do čtyř hodin do rána, tudíž jsem nabral poměrně sympatický spánkový deficit.

Když jsme se pak se Henricem (můj švédský spolubydlící) dopotáceli zpět na kolej, narazili jsme na pohlednou Newyorčanku Zoe, která se vracela z jakési pařby, kde se konzumoval space-cake, a byla mírně (ale kupodivu skutečně jen mírně) dezorientovaná - zeptal jsem se, jestli chce něco k jídlu, ona odpověděla, že docela i ano, a dala si u nás sklenici studené vody. No a pak jsme si povídali a povídali a povídali a povídali... Když jsem ráno odjížděl na své Marylin směrem na Volendam, Henric pořád ještě spal.

Při čekání než mi vychladnou brambory...

2006-09-07T13:25:00.000+02:00

...jsem si dovolil zaznamenat dvůr koleje, jíž mám tu čest býti obyvatelem. Přibližně uprostřed dvoru je vysoký strom, nalevo od něj jsou docela často pořádány fotbálkové mače.

Tedy jak vidíte, kolej je to pěkná, s přijemnou atmosférou; jediné, co ji trochu pokazilo je to, že se okolo jedné v noci spustil požární alarm (a požární alarm, to je panečku opravdu nahlas). Ale zase jsem aspoň viděl, v čem tu tak lidé různě spí - jedna dívka například utíkala před požárem v plyšových botách ve tvaru bobrů.

No, nicméně požár se nakonec nekonal, podle jedné RA za to mohl brouk, který vlezl do přístroje.
Prostě další bug.

Amsterdamské poznatky

2006-09-07T12:23:00.000+02:00

Je sedmého září roku dva tisíce šest, skrze okno koleje Prins Hendrikkade svítí (stále ješte) letní slunce a je právě okolo oběda; ideální čas počít zaznamenávat má dobrodružství v tomto pozoruhodném království jménem Nizozemí.

Nuže, skočme do toho rovnýma: co jsem zatím zjistil...

1) Nizozemí se neříká Nizozemí jen tak pro nic za nic. Vážení, Holandsko je placka a typickým jídlem zde jsou palačinky. Jak příhodné.

2) Holandsko podle všeho leží v západní Evropě, a proto je pro středoevropana místy až překvapivě drahé. Například za kolej platím tolik, že vám radějí ani nebudu říkat kolik.

3) Kola. Kola. A zopakujme to ještě jednou: kola. Jsou všude kolem, obklopují vás ve bdělém stavu i ve spánku, všude je cinkání zvonků, rachocení kol, syčení dynam... Zvláštní je, že většina zdejších bicyklů je za hranicí kategorie, označované v ČR půvabným názvem "plečka" - a přesto se prodávají kolem 100 eur za kus. Nové kolo model ukrajina se dá sehnat bratru za 600 eur (také vám spadla čelist?).

4) Drogy. Amsterdam je město drog; největší díl viny na tom zjevně nesou coffee shopy. Oproti jiným zemím se tu hranice společenské tolerance poněkud zvýšila: jestliže jinde čas od času uvidíte osobu, která na veřejnosti pije pivo přímo z lahve, tady jsou k vidění osoby, které si uprostřed chumlu lidí dávají práska.

5) Počasí. V současné době mírně nevyzpytatelné. Občas poprchává, ale většinou je až překvapivě hezky. Rosný bod 11˚C, tlak mírně nad 1000 hPa (pro zvídavé).

6) Škola je tu, vypadá to, velmi drsná. A když říkám velmi, myslím VELMI. Domácí úkoly, čtení materiálů, o kterých se bude diskutovat, psaní projektů. Mám předmět, který je roztažen na dvě jednaapůlhodinové přednášky a dvě tříhodinová cvičení v počítačovém labu týdně. Plus nějaká ta práce na doma a (samozřejmě) k tomu něco načíst. No, uvidíme, jak se to nechá zvládat.

7) Mám hlad. Jdu si udělat oběd.